V současné době se nás dotkla úplně všechna nová situace, s kterou se musíme chtě nechtě nějak vypořádat. Ano, mám samozřejmě na mysli celosvětovou pandemii koronaviru. Jsme lidé různí, ať do fyzických předpokladů i po stránce psychické. V té souvislosti se nabízí otázka, jak se s koronavirem a vším,co způsobuje vyrovnat a přiměřeně na něj reagovat. To se nyní týká v podstatě všech oblastí běžného života. Od praktických záležitostí jako je např.chod domácnosti,zaměstnání,školství zdravotnictví až po otázky víry a vnitřního prožívání. Právě poslední jmenované bych ráda rozvedla dále.

Doba je to samozřejmě velmi náročná. Někteří věřící nemoc vnímají jako trest. Je to ale především obrovská výzva a možnost na chvíli vybočit z koloběhu starostí všedního dne a zamyslet se nad sebou, nad svým životem a vírou. Sundaváme tak vlastně určitou masku, pod kterou možná žijeme, aniž si to uvědomujeme. Papež František ve své promluvě při mimořádném požehnání Urbi et Orbi 27.3. 2020 toto posouvá ještě dál. Říká, že se ukazuje naše zranitelnost a odhalují povrchní jistoty, na kterých jsem stavěli. (dostupné na https://www.vira.cz/texty/clanky/huste-temnoty-zahalily-nase-zivoty-dolehly-na-nas-obavy-a-rozpaky) Většinou velmi neradi a jen pokud je to opravdu nezbytné, dáváme najevo svou slabost a nemohoucnost. Máme pocit, jen schopní a silní dnes obstojí. To, co se v těchto dnech děje,nám ale ukazuje jasný opak. Je nezbytné, aby se každý nějak zapojil.

Možností se nabízí celá řada. Každý se může nějakým způsobem zapojit, a to včetně dětí a mládeže. Na sociálních sítích i jinde koluje spousta nabídek od studentů, kteří v době svého volna nabízejí zdarma hlídání dětí těm,kteří musejí zůstat v zaměstnání,např.zdravotníci, jiní šijí roušky, donášejí seniorům nákupy apod. Zapojuje se postupně celá společnost, každý svým způsobem a tím co umí. Vlastně tak dá kus sebe, svého času, energie, umu...Je to až symbolické v době postní, kdy očekáváme slavení Velikonoc a připomínáme si Kristovu oběť na kříži.

Další křesťanskou symboliku je možné pozorovat v nemocných. Právě v nich je ukryt Kristus. To bylo hnacím motorem obětavé celoživotní práce Matky Terezy a řádových sester, které založila. Pečují o malomocné.V každém tom nemocném, trpícím a umírajícím opravdu vidí Krista a s takovou úctou a důstojností se k nim chovají. Určitě je to stojí někdy velké přemáhání,okolí těmito lidmi opovrhuje a oni se jich dotýkají a jsou s nimi v těsné blízkosti. Těžce si to lze představit,i když vsoučasné době ne až tolik. Často si na Matku Terezu teď vzpomenu.

S tím souvisí obrovský dík především zdravotníkům a všem ostatním v tzv. „první linii.“ Ti dávají všanc i své zdraví při téměř nepřetržité službě nemocným.Výraz služba je tady opravdu naplněn beze zbytku i pro nevěřící personál. Jejich práci jim komplikuje i nedostatečné materiální zebezpečení (chybí roušky,dezinfekce,respirátory...) Nezastaví je to,dokáží si poradit a potřebné pomůcky vyrobit nebo něčím nahradit. Mohli by to celkem oprávněně vzdát, ale co by se dělo pak? Nemluvě o tom, že v tomto náporu ještě zjišťují informace, jaké léky na koronavirus nejlépe zabírají. Jsou to opravdoví profesionálové, stejně jako třeba hasiči, policisté a další.

To je možná další lekce, kterou nám koronavirus uděluje. Pokud chceme situaci zvládnout, je nutné se na všech postech chovat profesionálně, tedy podle daných regulí, poctivě a naplno.

Celá situace kolem koronaviru je bezesporu obrovským náporem na psychiku pro každého. Napětí, únava, vyčerpání, různá omezení a nejistota tomu jen přihrávají. Snadno se pak projevuje emoce, která nás má v podstatě ochránit před nebezpečím. Pokud ale přesáhne určitou hranici, může vážně uškodit. Mám na mysli strach. Strach z toho,že onemocníme my nebo někdo blízký, jak se to bude vyvíjet a tak dále. I když si to nechceme připustit, obáváme se a je to naprosto pochopitelné. Z hlediska víry se nabízí pohled odlišný. Je jím naděje. Eliminuje alespoň částečně strach, který může být v některých případech až paralyzující. Jako oáza pak působí například chvíle ztišení, osobní i společná modlitba nebo adorace. V těch chvílích je naplno přítomen Bůh. Stvořil člověka jako svůj obraz. Vystavuje ho různým zkouškám, ale nikdy jej nenechá úplně padnout. Stačí jen být s Bohem v kontaktu. Ti, kdo spolehávají pouze na své síly stěží v podobných zátěžových okolnostech, jako je nyní koronavir, nacházejí východisko.

Dalo by se zjednodušeně říci,že takovým neoficiálním symbolem pandemie koronaviru je rouška. Jednak všichni roušky denně používáme a jasně vyjadřují nejen dobrou vůli a ohleduplnost (moje rouška chrání tebe, tvoje rouška chrání mě). Jak už jsem se i zmínila, tím,že mnoho z nás šilo a distribuovalo roušky pro ostatní, projevuje svůj altruismus a nasazení pro druhé. Velmi hezky na to navazuje Ježíovo přikázání lásky: „Miluj bližního svého jako sám sebe.“ (Mt, 22,39) Pochází z devatenácté kapitoly Třetí knihy Mojžíšovy, kde čteme: „Nebudeš se mstít synům svého lidu a nezanevřeš na ně, ale budeš milovat svého bližního jako sebe samého“(Lv 19,18). 

Vzhledem k tomu,že nás koronavir provázel celou postní dobou, kdy se křesťané modlí častěji než jindy křížovou cestu připomínající ve 14 zastaveních Ježíšovo utrpení, se naskytá další paralela. Zejména jde o její 6. zastavení, kdy Veronika podává Ježíšovi roušku, aby si mohl utřít svou tvář zborcenou krví a potem. Na první pohled možná nenápadný čin, ale v tu chvíli Ježíšovi velmi pomohl. Zajímavé je na tom i Veroničino odhodlání a statečnost,kdy se doslova prodrala mezi vojáky a roušku Ježíšovi podala. Nemyslela v tu chvíli na nebezpečí,kterému se vystavuje,ale chtěla prostě pomoci, kde bylo potřeba. Nepředpokládám, že by tento příběh znali všichni, kteří v rámci nouzového stavu jakkoli pomáhají. Analogie se tu ale ukazuje velmi příznačně.

V koronavirovém režimu jsme prožili i Velkonoce, letos jiné a zvláštní. Dotklo se to nás všech, omezená možnost návštěv jistě mnohým změnila program. Z hlediska víry a prožívání u věřících se změnila situace nejvíce tím, že místo návštěvy kostela sledovali bohoslužby virtuálně přes různá média. Jistě to plně atmosféru a společné prožívání v kostele nenahradí, ale účel to splnilo velmi dobře. Všem, kdo k tomu svou prací přispěli, patří velký dík.

Vede nás to k zamyšlení, jak vlastně prožíváme svou víru a co všechno a koho k tomu potřebujeme. Ne nadarmo se říká, že méně je více. Tím,že nemáme tolik vnějších podnětů,můžeme jít více do hloubky a prožívat velikonoční svátky „ vnitřním zrakem. “ Pro mě osobně byly letošní Velkonoce jiné a zvláštní ve srovnání s předešlými, kdy jsme pravidelně jezdili za příbuznými. Obohatilo mě to a poskytlo mnoho námětů k přemýšlení o mém životě. Myslím, že právě to je důležitým poselstvím Velikonoc, abychom se nad sebou zamysleli a třeba něco ve svém životě změnili. Především nám Kristovo vzkříšení přináší naději, kterou dnes potřebujeme asi více než kdy jindy. To, co nyní prožíváme, je obrovskou zkouškou pokory a trpělivosti. Nevíme, jak dlouho bude ještě pokračovat. Víra nám však naprosto zřetelně ukazuje, že v tom nejsme sami.