Složitá otázka. Nebo zas tak složitá není?

Když se podíváme na koronavirus úplně z počátku, tak většina lidí netušila, co se to děje, proč se to děje, zda není situace poněkud vyhrocená, nebo taky jak dlouho se to bude dít. Postupně lidé prošli stresem, nejistotou, obavami, nebo finanční krizí. Možná dokonce vším, nebo ještě něčím mnohem víc. Třeba rozpadajícími se vztahy v rodinách, pocitem zoufalství s dětmi a jejich učením do školy a někteří i s nákazou, nebo úmrtím člena rodiny. A jak tahle věc souvisí s vírou? Hodně. Dokonce více, než se na první pohled může zdát.

Pokud totiž člověk věří v Boha, tak ví, že Bůh ho vede vždycky správně a vše, co se děje, je v souladu s nejvyšším dobrem pro každého z nás a pro všechny jako celek. Však toto tvrzení dokládá i kniha Všechno zmůže, kdo věří¹ od Rudolfa Schnackenburga, která se mi dostala poměrně nedávno do rukou.

Ale pokud v Boha nevěří? Pokud je ani nenapadne o Bohu v této chvíli přemýšlet? Však kdo z nás zná trochu historii, tak ví, že v každé krizi ať je jakákoliv, buď osobní anebo světová, se lidé uchylují do kostela a Bůh se stane jejich poslední nadějí. A pak už je to na každém z jedinců, zda jejich víra přetrvá i po krizi, nebo jejich víra okamžitě opadne. Zde jsem si vzpomněla i na knihu Mizení Boha od Richarda Elliotta Friedmana², který upozorňuje na to, že dřív jsme měli k Bohu poněkud blíže než je tomu nyní. Autor zde píše i o skutečnosti, že se Bůh opravdu kamsi vytratil a někam se ztrácí. V posledních částech starého zákona, už totiž Bůh přítomen spíše není a lidé nerozumí tomu, proč už se jim neukazuje, a upadají ve víře a nevěří. Chvílemi se snad může i zdát, že Bůh již nereaguje, neodpovídá a opravdu již není přítomen. Dokonce se i objevili tací, jež upozornili na smrt Boha, jak dokládá autor Friedrich Nietzsche³. Což se zdálo tehdy naprosto nepřípustné. Nebo je to pro všechny z nás zkouška? Zda jsme schopni věřit v Boha dál, i když se děje co se děje?

Ale určitě dopad koronaviru měl v mnohém větší plusy, než minusy. Ano, bylo hodně nemocných a dokonce i mrtvých, ale přineslo spoustu změn pro nás všechny.

Ze začátku byla atmosféra opravdu hodně složitá a možná až poněkud depresivní, ale postupně se začali lidé stmelovat a spolupracovat. Jinými slovy, začali si pomáhat a více si všímat potřeb klidně i úplně cizích lidí. Začaly vznikat dobrovolnické dílny, ať už po jednom členu doma v bytě, nebo více lidech pracující pro jednu konkrétní oblast. V těchto dílnách se sešli lidé, většinou ženy, které uměli šít a vytvářeli tak roušky, kterých bylo zrovna akutní nedostatek. Roušky se rozvážely potřebným, nebo si potřební pro ně chodili sami na stanovené místo. Dokonce se někdo další staral o to, aby všichni co mají zájem, měli dostatek dezinfekce, nebo jídla. Vytvářely se skupinky na sociálních sítích a vznikaly tak např. pomoc maminkám v nouzi a jiné skupiny. Ti co měli něco navíc, nebo měli možnosti, nabídli něco těm, co tu možnost neměli. Dokonce jsem si všimla i pracovních sešitů pro děti zdarma, nabídka her, co s dětmi doma, nebo nabídka oblečení a to vše zdarma.

Lidé se k sobě začali chovat více jako lidé a začali být lidštější. Navzájem si pomáhali a byli vděčni za obdrženou pomoc, nebo se radovali z toho, co mohli dát.

Samozřejmě se naskytli tací, kteří měli pocit, že si v době nedostatku mohou říct za věc libovolnou, klidně i naprosto přemrštěnou cenu, ale spíše se ukázali navenek, jací doopravdy jsou a o co jim jde. Vydělat na krizi co nejvíc a to za každou cenu.

Sice to vypadalo jako katastrofa, ale Bůh náš svět zastavil. Zpomalil. Možná právě proto, aby se mohlo stát právě to, co se dělo. Aby se lidé zastavili a popřemýšleli, kde že to zrovna jsou a zdali tam chtějí vůbec být. Zda je to naplňuje a jestli jsou stále lidmi. A zdali jsou v tom, co žijí šťastní, nebo nikoliv.

Ano, náš svět díky Koronaviru stojí, ale možná to bylo nutné a možná taky zjistíme, že tam kde jsme byli, už se nevrátíme. Lidé byli nuceni odebrat se do samoty a sdílet domácnost s jejich členy. Byli nuceni nejenom se zastavit v šíleném shonu, ale též i přemýšlet o životě a směru, kterým se ubírají. A taky měli možnost utišit se a zaposlouchat se a zaslechnout Boha. Jeho hlas, který má moc uklidnit všechny lidi na Zemi, že vše je dobré. Vše co se děje, se děje v náš prospěch. Ve prospěch každého z nás.

Lidé tak mnohé získali a vlastně i ztratili. Ztratili čas strávený v práci, kolikrát vyčerpaní každodenním shonem, vše stihnout a vše zaplatit. A získali tak čas se svými dětmi, čas budovat vztahy a čas pozorovat své děti a užívat si jak rostou. Dostali tak čas být konečně spolu, konečně se nikam nehonit a nabrat sílu.

Také dostali čas uvědomit si nesmyslné nakupování a taky to, že i když jsou obchody víceméně zavřené, v podstatě jim vlastně nic nechybí. Naše nároky na život byly až absolutní.

Ač je to k nevíře, i přírodě to velice prospělo. Taky i ona konečně mohla začít prosperovat z toho, že jsou lidé doma a neničí ji. Dokonce i nižší doprava velice přírodě pomohla. Silnice se vesměs vyprázdnily a vzduch se velice pročistil. Kdo by tomu věřil, že přírodě stačí tak málo, nechat ji chvíli regenerovat a odpočívat a ona nám to vrátí tisíckrát zpět.

Ano, Bůh to vše věděl a proto k tomu došlo. Věděl, že nám to prospěje a taky věděl, že se někteří lidé již nebudou moct vrátit k tomu, co do té doby dělali. Věděl, že někteří jsou své cestě natolik vzdálení, že se potřebují zastavit a zpomalit. Začít konečně vnímat srdcem a duší, kam že se to vlastně ubírají a kam, že to vlastně jdou.

Není důležité strachovat se o sebe a svoji práci, strachovat se o děti, co s nimi bude, když nechodí do školy. Nebo o bydlení, že nemáme na zaplacení nájmu, ani o vztah, který právě může procházet velkou zkouškou. Není důležité se strachovat vůbec o nic, ale to co důležité je, nechat vše být, věřit Bohu a být si jistý tím, že naše cesta, ať už se může zdát neviditelná někde v mlze, tam je. Bůh nám ji ukáže ve správný čas a ve správný čas nás z mlhy vyvede a my zase uvidíme, kam půjdeme dál.

V téhle chvíli není tedy důležitější nic víc, než absolutní víra v Boha a naše důvěra k jeho činům.

Napadla mě příhoda, článek, co jsem kdysi četla a už nevím kde, nebo to byla historka:

A přesně takhle to vlastně je. Když se nám zdá, že je něco s čím nelze hnout, možná je to prostě jen pomoc od Boha, konečně se zadívat i jiným směrem, než jsme se dívali doteď, Bůh nám právě teď totiž dopřává čas. A jelikož bychom si ten čas sami neudělali, udělal nám ho Bůh. Zastavil nás.

A tak věřme Bohu za každé situace a i ve zdánlivě těžkých chvílích a dívejme se kolem, co nám Bůh chce ukázat. Čeho jsme si dosud nevšímali, nebo na to prostě neměli čas.

Doba koronaviru se může v tu chvíli okamžitě stát příležitostí pro nás všechny na Zemi.

A ti co jsou nakažení, nebo umírají? Zde radím opustit strach a začít se zase radovat a pořádně se nadechnout k novým způsobům žití a k novým příležitostem. Nemusíme znát důvod, proč to Bůh dělá, ale můžeme si být jistí, že On to ví.

A jak říká do Rudolfa Schnackenburg: Všechno zmůže, kdo věří⁴.

Použité zdroje: