Vždyť jsme smrtelní, jsme jako po zemi rozlitá voda, která se nedá sebrat. (Druhá kniha Samuelova 14, 14).

Ačkoliv v tomto nelehkém období panují představy o pomíjivosti člověka (která je nepopíratelným faktem), domnívám se, že bychom, kromě individualistického a pesimistického pojetí vlastního osudu, potřebovali přemýšlet i o osudu obecenství. Nemůžeme se však vyhnout konotacím, které z pojmu obecenství nezbytně plynou. Na rozdíl od společenských věd, teologie se snaží vyzdvihnout jeho eucharistický ráz. Je to těsně spjato se vznikem prvních křesťanských obcí. Můžeme prohlásit, že první křesťané spatřovali identitu církve v obecenství Božího lidu. Církev – je to místo, kde se koná liturgie, místo shromáždění[1] (v tomto období poněkud nebezpečné). Metropolita Zizioulas poukazuje na Pavlův První list Korintským: „Předně slyším, že jsou mezi vámi roztržky, když se v církvi shromažďujete...“ (1K 11,18)[2]. Výraz epi to auto (řec. na jednom místě, na témž místě) vyjadřuje plnost a jednotu shromážděného lidu. U některých národu se zachovala fráze „Jdu do církve“ (řec. ekklésia - shromáždění), ne však do kostela[3]. Přednostní postavení pojmu obecenství v teologii rané církve poukazuje na skutečnost, že postrádá jakoukoliv vnější determinaci. Obecenství je definováno jednak svým vztahem k Bohu, jednak vzájemnými vztahy jeho příslušníků. Jeho sebepochopení se realizuje nezávisle na dobových záležitostech.

Může však koronavirus změnit způsob, jak křesťané chápou svoji identitu? Setkáváme se s něčím novým, což by přece mohlo zasáhnout do naší identity? Nechtěl bych u čtenáře vzbudit dojem, že tato esej pochází z pera anarchisty, ale nemůžu se vyhnout domněnce, že jednotlivec (každý z nás) a společenství postrádající vnitřní determinaci nesou veškerou odpovědnost za tuto krizi, ale i veškerý potenciál napravit situaci. Byli bychom přece naivní, kdybychom byli přesvědčení o tom, že se individualismus a společenství, které dnes známe, navzájem vylučují. Individualismus je základem institucionalizovaného světa, jeho neodmyslitelnou součástí. O tom nám svědčí již helénismus (první globalizace v dějinách lidstva). Ačkoliv lidé tehdy nemuseli čelit koronavirové krizi, můžeme prohlásit, že prožívali něco podobného. Do sebe uzavřené obce se poprvé setkávají s něčím jiným, což se najednou stává součástí jejich identity. Byla to doba, kdy i Žid i Řek měli podíl na též kultuře. Najednou se život Platónova města stává životem celé říše[4]. Jistě, že lidé nemohli v sobě obsáhnout veškerý tehdy obývaný svět. Jistě, že nemohli přijmout život celé říše za svůj každodenní život. Proto se uzavřeli do sebe a zapomněli na obec[5]. Ego se stává měřítkem štěstí a úspěchů. Jenom já a moje pocity můžeme být věrohodnými posuzovateli světa. Prof. Gilles Lipovetsky to označil jako emocionální přepych[6]. Přepych a egoismus – je to marná touha po věčnosti a výkřik do nekonečna. Nesouce na sobě sochy svých tužeb a své údajné velkomyslnosti, už nevidíme nic kromě podlahy[7]. Když zažíváme krizi, propadáme depresi. Před námi jsou řady výpočtů, sledujeme přímá vysílaní aktuální situace, chvějeme se před člověkem, jenž sundal roušku, protože zvlhla, a už nemůže dýchat, a přece žijeme a svět přetrvává. Ale vydrží to člověk? Určitě, svět přežije všechno, ale přežije to osoba? Dokážeme sebrat po zemi rozlitou vodu?

Čtenář bude nepohybně mít pravdu a jeho námitky a kritiky budou zcela oprávněné, když řekne, že nic z uvedeného není konkrétní příčinou této krize. Odpověď musíme čekat od přírodovědců. Než tu odpověď dostaneme, máme za úkol odpovědět sobě. Nejsme náhodou spolupracovníky veškerého dění? Kdo vlastně zažívá krizi? Strom kvetoucí před budovou, v níž bydlím, neprozrazuje žádný postoj k aktuálnímu dění. Měsíc nepřestal obíhat kolem naší planety. Zeměkoule se nezastavila. Jediný, kdo se zastavil, je člověk.

V samotném úvodu jsem vyslovil názor, že je zapotřebí zvažovat osud obecenství. Opakuji, že by to neměl být pojem postrádající vnitřní determinaci. Jsme však svědky obecenství, které je determinováno zevnějšku. Taková skutečnost postrádá dynamiku a krvotok, prostoupen živou zkušeností jednotlivce v obecenství. Krize, které musíme čelit, je v podstatě vnější atomistická determinace člověka a obecenství. Je to onen bod, který vysvětluje, proč obecenství přesahuje všechny naše dosavadní představy. Obecenství lidí, založeno na jejich osobní zkušenosti lásky a prožití druhého člověka, se se svou podstatou vzpírá jakékoliv determinaci. Obecenství není „smlouvou“, jak to čteme u filosofů osvícenství, ale nezbytnou ontologickou (bytní) záležitostí, která sahá až k hlubinám našich existenciálních potřeb. Druhý člověk – je to tvář, kterou rozeznávám v sobě a tvář kterou poznávám sebe. Druhý člověk – je to klíč k mému bytí. To znamená, že se teprve ve vztahu k obecenství stávám osobou, že teprve tehdy, když cítím bezpodmínečnou lásku můžu pyšně prohlásit, že jsem člověkem.

Koronavirová krize nás nutí k něčemu jinému. Kromě zavedení nutné fyzické distance (která není překážkou k udržení obecenství!), koronavirus se nás snaží determinovat. Člověk – je to bytost řídící se strachem a nutností. Tohle je logika, kterou nám krize vnucuje. Přivádí nás k obecnému názoru, že je naše svoboda otázkou pouhé volby, možnosti cestovat, anebo navštěvovat divadlo. Koronavirus nás chce upevnit v tom, co prožíváme i bez něj. Je to opravdu svoboda? Není svoboda spíš něco, co přesahuje jakoukoliv nutnost a volbu? Můžeme říci, že jsme svobodní jen tehdy, kdy máme otevřené hranice? Což ta otázka není oxymóron? Což svobodě může něco předcházet? Což může být podmíněna? Virus nás přesvědčuje, že může.

Nesmíme pochybovat o tom, že překonáme tuto krizi. Kdo ale bude vítězem? Nebude to spíš důsledkem přírodního cyklu vzniku a zániku? Obávám se, že vítězství, které je před námi, není nic jiného než marnost. Základní otázka a téma této eseje je jak reagovat na koronavirus. To co můžu se vší určitostí říct je, že z toho vítězství nemůžeme ani nemusíme mít radost. To z čeho radost pramení, již máme. Krize nám nabízí možnost – možnost upevnit vnitřního člověka (Ef 3, 16). Tento motiv nacházíme v listě apoštola Pavla Efezským. Apoštol je pevně přesvědčen o tom, že člověk a veškerenstvo mají dorůstat v Krista (Ef 4, 13. 15). Ať už je člověk věřící nebo ne, představa vnitřního člověka, jenž má za úkol dorůst zralého lidství, může být jen stěží opomíjitelná. To lidství u Pavla, není pouhým sebeuvědoměním. Lidství je u Pavla měřeno mírou Kristovy plností. Lidství dosahujeme jen když překonáme svá měřítka. Tomu se říká svoboda. Svoboda je seberealizace v obecenství s Bohem a blížními. To nám chce vzít koronavirus.

Krize nám dává i možnost. Nikdo nám nezakazuje pomáhat, nabízet pomoc, dodržovat základní normy a chovat se svědomitě. Ty všechny projevy solidarity musejí být doprovázeny a prostoupeny touhou po dosažení plnosti svobody. Odpověď na krizi je askeze. Není to však sebezapírající askeze, nýbrž askeze osvobozující mne v druhém, a druhého ve mně. To znamená, že poskytnutí služby a pomoci druhému je základem mého osvobození z pout každodenního individualismu. Nyní je možnost být člověkem víc než zřetelná (ačkoliv ji každý den máme před sebou). Touha po nadčasové zkušenosti je dána v možnosti změně smýšlení.

Po této krizi nám zbývá, abychom neztráceli ze zřetele tajemství existence. Žádná společenská konvence, žádné pravidlo a žádná katastrofa nedokáže vyčerpat nevysvětlitelný obsah lidského bytí.

Se zvláštním problémem se setkaly všechny náboženské společnosti – uzavřené kostely, on-line bohoslužby a duchovní nejistota. Na druhou stranu se vynořují pochybnosti: jak to, že obecenství Božího lidu může být zasaženo virem? Zdá se mi, že si křesťané připsali imanentní nesmrtelnost. U některých je obecenství nástrojem projevování jejich osobní zbožnosti. Proto jsem začal tuto práci předpokladem, že řešení této krize nemůže spočívat v individuálním přístupu. Řešení se začne rysovat, až tehdy, když si uvědomíme, že je koronavirus jenom výzvou a šancí. Proměna je však záležitostí bytí, nikoliv času. Musíme čelit determinismu, který se neúprosně snaží vyvrátit ontologické základy našeho života. Teprve život naplněný pevnou vírou může člověka vytrhnout jakéhokoliv kontextu. To snad je cílem života – stát se bytostí nezávislou na kulturních a společenských předpokladech, dosáhnout seberealizace v obecenství lásky. Touha po věčnosti (která je patrná v našem boji proti krizi) není jenom záležitostí konečných (eschatologických) událostí, nýbrž trvalou časoprostorovou skutečností. Ráj a věčnost zažil již Adam (kdysi v minulosti). Ráj je ale i v každém z nás, ale zároveň i v nadcházejícím budoucnu. Obklopen věčností ze všech stran, člověk se snaží uniknout skrze krizi. Na své ne příliš jasné cestě, věčný kočovník hledá své rodiště, a ačkoliv je už v něm, nerozenává ho. Po zemi rozlitá voda musí pospíchat. Jinak se vypaří.

Blaze tomu, kdo v čase svědčí o věčnosti.