Jak reagovat na tuto zvláštní situaci? Jak pochopit něco, co se dá tak těžko přestavit? Jak se postavit k něčemu, co se najednou dotýká nás všech – ať žijeme v Austrálii, Africe, nebo v Čechách - úplně stejným způsobem?

Jestli chci hledat odpověď na to, jak reagovat z hlediska víry, pak si myslím, že záleží na tom, jaká je moje víra: jestli věřím v Boha, který „dopouští“, nebo Boha, který „trestá“, nebo Boha, který vše „zdálky sleduje“. Anebo v Boha, který je přítomný – to znamená při-tom; který je v tom, co se děje, s námi. Je-li Bůh tady, s námi, znamená to, že se můžeme spolehnout na to, že nás situací provází – a provede. Jeho přítomnost smíme spatřovat v mnoha malých i velkých událostech: s každým dalším uzdravením, s každou zprávou o konkrétní pomoci těm nejslabším, každým úspěchem v boji s nemocí - lékařů, učitelů, lidí ve vedení státu i obyčejných občanů. Věřím, že Ježíš je tu s námi, protože sám řekl, že: „cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ Je tu uvnitř nás a mluví nejvíce skrze ty, co jsou ochotni sloužit, a ty, kteří jsou „nepatrní“. Nevěřím v Boha pouze trestajícího – ve smyslu „já ti ukážu! Teď si užij, co si zasloužíš.“ V tomto případě bychom museli být - jako stálí hříšníci - od určitého věku trestáni od rána do večera (což není realita). Za určitý druh trestu považuji nesení důsledků našeho jednání (to si můžeme, ale nemusíme vztáhnout na současnou pandemii). Kolik je nám toho přitom ale odpuštěno! V knížce „Bůh a člověk hledající smysl“ - rozhovoru mezi Viktorem Franklem a Pinchasem Lapidem říká Pinchas Lapide: „Pokud je náš Bůh Bohem lásky, musí být i vášnivým horlivcem – Bůh, který dává, ale i bere; který odpouští, ale i trestá; podporující a zakazující zároveň. Bůh bez hněvu vůči hříchu, bez horlivosti pro právo by byl apatickým bohem Řecka, který trůní v nebi a nechce nic vědět o utrpení na světě. Protože Bůh stejný pro zločince i spravedlivé, svaté i masové vrahy by byl bohem lhostejnosti, který by se hodil spíše na Olymp nebo římský Panteon – ale ne k horkokrevným prorokům Starého Izraele, s nimiž se cítil úzce svázán i temperamentní Ježíš.“ Bůh s námi jedná právě skrze pandemickou situaci – a to, že s námi „hýbe“, že se s námi něco děje, pociťujeme každým dnem.

V prvních měsících s koronavirem mi to připadalo, jako když jsme všichni – všechny postižené země – jedna škola. Naše země je jedna třída té školy. A když nějaký žáček zazlobí, důsledky nesou všichni. Jako žáčci jsme také vyučováni. Čemu? Bezpochyby trpělivosti. Ale učíme se i mnoha dalším věcem, které možná dnes ještě ani neumíme pojmenovat. Jsme vyučováni prostřednictvím něčeho, co je vidět jen pod mikroskopem, ale přitom to má velkou moc. Není to sice srovnatelné s epidemiemi moru nebo španělské chřipky, ale pro nás, kteří jsme už zvyklí na dobře zajištěný život, to stačí, abychom se hodně báli. Probíhá tu boj - s virem, ale daleko více boj nás samých se sebou.

Stala se docela zvláštní věc: v České republice se období všeobecné karantény téměř shodovalo s postním, předvelikonočním obdobím. Jedna z posledních bohoslužeb, které jsem se před vyhlášením nouzového stavu zúčastnila, měla za téma „Jak se postit“. Kazatel uváděl příklady možného pojetí půstu v současné době, ukazoval, jakým způsobem se dotazovat po tom, co je možné pro každého z nás si odříci (nebo aspoň omezit). Vysvětloval, jaký mají zmíněná omezení v našem vztahu k Bohu smysl. Toto téma jsme pak ještě probírali v užším kroužku nad kávou. Většina z nás netušila, jak skutečně a silně se nás téma půstu tento rok dotkne. Když jsme se po měsíci setkali – ne tváří v tvář, ale v „on-line“ prostředí, bylo cítit, jak moc jsme si chyběli. Jak těžké je držet (nyní nedobrovolný) půst od přátel, spolupracovníků, spolužáků, někdy i rodin. Já sama jsem si první týdny připadala jako na poušti. Byla jsem obklopena technickými možnostmi dnešní civilizace, ale přesto si toto období vybavuji jako neustálé postávání u okna – celé hodiny a dny -, kdy jsem vyhlížela někam ven, do výšky korun stromů, a doufala ve vysvobození z tohoto temného údolí smutku. Žíznila jsem po rozhovorech, s radostí jsem se chytala obrazu roztřesených a rozmlžených obličejů přátel z obrazovky počítače. To byly mé „oázy“ v poušti. Ani rádio, televize, internet, ani knížky mi nemohly nahradit kontakt s blízkými lidmi. Ano, jsou to možnosti, nesrovnatelné s dobou například před 100 lety, a umožnily našim dětem se učit „na dálku“, umožňují nám se „odreagovat“ a snad chvílemi zapomenout na napětí a stres. Dokonce – jakoby nám technika chtěla vrátit to, co nám vzala -, nám skrze stálý proud informací umožňuje uvědomit si, jak jsme všichni, na celé zemi, propojeni. Jsme to „my“: my lidé, my v České republice, ale i my tady na zemi, my, kteří na sobě všichni navzájem závisíme.

Tím, že jsem se musela jako všichni ostatní uzavřít doma, jsem se otevřela mnoha důležitým skutečnostem, které jsem dlouho nebyla zvyklá tak palčivě vnímat. Tedy těžkým otázkám, týkajícím se života, nemoci, smrti. Starostem o své rodiče. Vzteku a pocitu bezmoci nad zprávami o úmrtí lidí s těžkým průběhem nemoci i těch, kteří se nakazili kvůli vykonávání své profese. Útěchou mi je vědomí, že skrze mnoho statečných lidí – lékařů, sester, lidí pracujících v sociální oblasti a dalších – se nad nemocnými sklání Kristus a vede je „přes údolí stínu smrti“. Cítím, jak tenká je hranice mezi chvílí, kdy ještě mám svůj život v rukou, a kdy už ne; kdy se odehrává něco, co se týká nás všech a my s tím musíme „jen žít“. Přemýšlím nad tím, co mne vlastně drží – každý nový den- v konfrontaci s nutností samoty, s nutností vystačit si s náhradními zdroji komunikace. S postupem času, kdy už jsou osobní setkání častější, si musím tyto chvíle připomínat. Uvědomuji si přitom, že bližní jsou nám darováni – a my jsme darováni jim…Také věci, které jsem dříve vnímala jen mlhavě, se mi teď zdají důležité – třebaže všední: každodenní spolubytí se synem, nákupy (kde potkávám lidi a mohu s nimi mluvit), procházky krásnou přírodou. Nikdy v životě jsem tak často nechodila na procházky jako teď a také necítila, jak velkou posilou mohou stromy, dýchající zelení, šťavnatá tráva, něžné barvy a vůně květin být. Zvykla jsem si také více vnímat pohled očí těch, které míjím (když zbývají jen ony, které „mluví“). Jsou to dary, které jako bych teprve teď našla, objevila. Je třeba je však uchopit, přijmout a poděkovat za ně. A je to také možnost, jak čelit ubíjejícím pocitům nesmyslnosti, které přicházejí jako reakce na náš stereotypní způsob života.

Koronavirus tento stereotyp narušil. V roli poťouchlého průvodce našich životů odhalil mnoho skrytého uvnitř nás – špatného, ale i dobrého. Musíme si zvyknout na to, že tu je a bude s námi, že „nevíme dne ani hodiny“, kdy (a jak) ke komu přijde. Že přichází jako „zloděj“ z Ježíšova podobenství o dnu Páně. Naším úkolem je být připraveni. Ale věřím, že díky tomu, co jsme se za uplynulé měsíce naučili, můžeme i této hrozbě čelit s novou nadějí, nadějí, která má podobu lásky, smířlivosti a soudržnosti.

Jsme zklidnění
a zpomalení
tráva i stromy si mohou
tiše vydechnout.
Bez ptaní a dovolení
vešel do našich životů
zasel otázky
a pootevřel bránu k smrti.
Nervózně čekáme, až odejde
a přitom se modlíme,
aby přetrvalo
to, co jsme v sobě najednou objevili
tu jiskřičku věčnosti
náhle probuzenou.

____

Použité zdroje:

Bible – Nový zákon, Český ekumenický překlad (2008)
Frankl, Viktor E., Lapide, Pinchas: Bůh a člověk hledající smysl, nakladatelství Cesta, Brno, 2011