Vyjdeme-li z toho, že Bůh řídí naše kroky, pak i vše, co se děje má nějaký smysl. Protože Bůh je vždy o krok napřed než my a ví, i co bude následovat. (Žalm 24,1-2, Job 31,4) Koronavirus nás bezpochyby zaskočil, protože s ničím takovým a v tak velkém rozsahu nemá novodobá civilizace žádnou zkušenost. Jak to, že nás, ale v době pokročilé civilizace, která létá i do vesmíru a transplantuje orgány, srazil na kolena „obyčejný virus“, který nezná hranice, je mu jedno, jaké jsme národnosti, náboženského vyznání, rasy, jestli jsme chudí nebo bohatí nebo kterou politickou stranu volíme? Zvláštní je, že třeba v Evropě si zdaleka nejhůře vedou ony bohaté západní státy.

Teď když jsme všichni zavření v izolaci, máme dost času přemýšlet, co bylo důvodem. Možná je to trest za to, že si nevážíme toho, co máme. Máme tedy jedinečnou možnost naslouchat a poslouchat své nitro, svou mysl a hlavně hlouběji své srdce. Někteří, včetně mně, mohli mít zkušenost s prorockým voláním, aby obrátily zlý trest od ďábla k nabízenému prostoru pro růst od Boha nebo i, že někdy i Bůh soudí, ale v náš prospěch. (Jeremiáš 1,16) Bohatství není jen v podobě majetku a peněž, ale i to, že jsme tu a jsou tu naše rodiny. My, ale mnohdy zanedbáváme péči o naše blízké, ale i sami o sebe. Nevážíme si toho, že si můžeme v podstatě kdykoliv koupit, co chceme, tedy pokud na to máme. Nevážíme si toho, že máme prarodiče i jiné příbuzné a přátele a málo se staráme o to, jak se mají. A najednou je to jinak. Obchody byly zavřené a k prarodičům nesmíme a s přáteli se také nesmíme setkat.

To, co jsme měli jsme si začali uvědomovat, až když jsme o to přišli. Stejné je to i s naším vlastním zdravím, nejen fyzickým, ale i psychickým, o které je třeba také pečovat. Možná si Bůh přál, abychom se nad tím zamysleli, a bohužel někteří o to více, že se jejich blízcí dostali do přímého ohrožení života nebo dokonce zemřeli. Dříve jsme například elektroniku používali jen pro zábavu, sdílení fotek a posílání řetězových dotazníků a jiných nedůležitých věcí, u kterých si až dnes, v této nelehké situaci, uvědomujeme, že jsou naprosto malicherné. Je daleko cennější vidět se osobně a projevovat si upřímnou lásku z očí do očí. Najednou nám přijde jako ztráta času, že jsme trávili hodiny a hodiny času „lajkováním“, „postováním“ a „sharováním“ věcí na sociálních sítích i cizích lidí, když nejlepší a nejdůležitější jsou i ty nejmenší momentky, které se tvoří jedině na živo a tváří. Vždyť nakonec i samotná fotka ani v nejmenším nevystihuje vše, co je pod jejím povrchem a na co přijdeme jedině při své osobní přítomnosti.

I starší generace, která naopak volila jedině osobní cestu, dostala svou lekci, že nemá odmítat vše, co je nové, a že je třeba jít s dobou. Mnozí se až nyní, v zájmu vlastního zdraví a zachování kontaktu s rodinou, naučili používat moderní funkce mobilních telefonů, a případně i například platit přes internet, aby si vůbec mohli objednat nákup. Ne všem se to podařilo, ale tady sehrála svou úlohu lidská solidarita, a to že se lidé dokážou v nouzi semknout. Je až neuvěřitelné, kolik lidí začalo zdarma šít roušky a nabízet pomoc. Asi proto se říká, že v nouzi poznáš přítele. Na druhou stranu se ukázala pravá tvář různých podvodníků a nepoctivých lidí, kterým nebyla hanba v této nelehké situaci využívat strach lidí k vlastnímu obohacení. Bůh odkryl jejich pravou tvář a je jen na nich, zda si to uvědomí a budou se chtít napravit. Jen člověk bez srdce a svědomí by dokázal jen tak žít s vinou, že třeba nepřímo způsobil něčí smrt, protože ukradl nemocniční dezinfekci a vyměnil ji za obyčejnou vodu, aby mohl dezinfekci, které je nedostatek, draze prodat.

Možná nastal čas pokání, abychom si uvědomili, jak vzácný je život náš i našich blízkých. Že jsou vlastně daleko důležitější věci než ty, které jsme za to mylně považovali. Třeba i to, že i čas má svou cenu a běží a nelze vrátit zpátky. Že je třeba rozlišovat mezi povrchní krásou a věcmi, které mají skutečně smysl. Není, proto radno si s naším životem a časem v něm zahrávat. Je také velice důležité, uvědomit si, že i čas aktivního odpočinku je potřeba, například abychom právě takto v klidu našli, co nám říká naše vnitřní cítění a také Bůh. Protože především tehdy, když jen tak a sedíme odpočíváme, máme možnost se zcela uklidnit a vědomě je vnímat. (Skutky 3,20)

Během této situace jsem se i já ze začátku cítila slabá a někdy necítila ani naději, že by mohlo být lépe. A potřebovala jsem se odreagovat od stereotypní situace doma s mou milovanou rodinou. Cítila jsem se, jako zavřená v kleci, chyběl mi kontakt s civilizací a zároveň jsem se cítila sobecká. Nevěděla jsem, jak z této situace, právě doma u mých nejbližších ze všech, bez jakéhokoli i psychického ohrožení ven. Vyhrocením jednoho dne bylo to, že jsem cítila, že se nemůžu ani nadechnout a nechala jsem se rodinou převést do nemocnice.

Pán Ježíš se o mně, ale jako vždy postaral a měl pro mě plán, když jsem skončila ve zmiňované nemocnici, konkrétně v Bohnicích, kterou jsem zprvu ani já nevnímala úplně v klidu, ale pro po pár dnech byla místem sdílení mé Víry v Něho, některé spolubydlící jsem i přivedla k Víře, tím jsem se odreagovala a odpočinula si nejvíce jak jsem mohla a po odchodu jsem plná života.

Tehdy jsem měla nepříjemný hovor s mou nejlepší kamarádkou. Volala s láskyplným přístupem a já se poddala negativním emocím. Toto jsem si vybila na kamarádku, která mi dávala rady, aby se má situace upokojila. Byla jsem hrubá a neprávem jsem křičela, že jí to típnu, protože křičí, jako v té situaci a rozplakala jsem se, protože mi bylo líto, co negativního se děje a jít z toho ven ani se modlit. Během téhle beznaděje jsem po dlouhé době slyšela Ježíše, o čemž jsem dřív slyšela jen od mých dvou nejlepších milovaných kamarádek, pak jsem se kamarádce omluvila za přístup. A upřímně mně mrzelo, že jsem se tak chovala a má drahá kamarádka to přijala s pochopením něhou.

Dokonce se Bohu i cítím blíže. Před tím, než jsem byla hospitalizována jsem cítila, že se mu vzdaluji, přestávala jsem chápat i Bibli, která mně k němu přibližuje, dokonce i chvály, které Ho oslavují a vážně jsem se bála, že se Mu vzdálím moc a přestanu v Pána věřit. Občas se sice bojím a mám slabší dny, to je ale přeci lidské, nejsme Bůh, který má všechno pod kontrolou a zvládá vše na první úžasnou.

Tato práce mi dala velice hodně a uvědomila jsem si a připomněla si spoustu věcí. Nejdůležitějšími jsou ty, jak moc mi záleží na mých nejbližších, kterými pro mě jsou i mí nejlepší přátelé. Nevážila jsem si jich tolik. Určitě si budu více vážit osobního kontaktu právě s nimi. A také, že v Bohu jsme si všichni rovni, jsme vzácní bez rozdílu, nehodnotí nás a vždy je tu pro nás s nejlepším plánem. V Božích očích jsme vždy vzácní všichni. (Izaiáš 43,4) Myslím, že bych k tomuto nedošla, kdyby nenastala tato situace tak, jak je. Nevidím jí tolik už jako pohromu, ale jako prostor k růstu a uvědomění.