Současná situace vyvolaná nemocí COVID-19 z perspektivy víry
Problém vzniklý v listopadu v Číně, který zasáhl brzy celý svět i Českou republiku, bude mít nedozírné následky do budoucna, co se týče ekonomik států, které „pandemie“ COVID-19 zachvátila, ale i psychologický vliv na místní obyvatelstvo, kterému se ze dne na den změnil dosavadní život. Menší a střední živnostníci bijí na poplach, ale problémy mají i velké firmy a závody, které museli kvůli nemocným stopnout nebo pozastavit výrobu. Do této nelehké situace se ukázalo, u nás v zemi, jak neschopná je naše vládní garnitura a jaké nedostatky a chyby systém má. Ať už se to týká adekvátní reakce na daný problém počínaje a připraveností vlády a státu na krizi konče. (napří. chybějící lékařské pomůcky stomatologům, v nemocnicích, seniorům apod.) 1. Nejlépe připravenou se ukázala katolická církev, která třeba bohoslužby přenášela on-line přes internet nebo v televizi. Celá tato situace však může naskytnout i příležitost zastavit se a přemýšlet. Přemýšlet nad životem každého z nás a třeba i bilancovat životní zkušenosti anebo se zamyslet nad budoucností.
Krize společnosti
„Vzdělávati pole znamená přinutiti lidskou prací přírodu, aby vydala plody, jež by sama nemohla vydati, neboť to, co vydává zcela sama od sebe, jest jen “divoká“ vegetace. Tento obraz nám ukazuje, co je kultura,…“ 2 Touto větou Jacques Maritain uvádí svou známou knihu Náboženství a kultura. Záměrně jsem vybral tuto větu, protože Nám autor jasně ukazuje, co si představuje pod pojmem kultura. Je to něco co Nás kultivuje. Ano je to i způsob reakce a chování na danou situaci, který si myslím vychází ze způsobu myšlení lidí a společnosti-tedy kultury, který se člověk učí v průběhu svého života. Naše evropská kultura a i tím pádem etika a filozofie (způsoby myšlení) navazuje - na katolickou a biblickou tradici myšlení, která by, jak předpokládám, za normálních okolností měla navodit atmosféru solidarity a pochopení.
Autorova věta nám dává porozumět slovu kultura, které nás provází životem a obklopuje v našich městech v podobě historických staveb, nebo v podobě vědomostí filozofů a myslitelů v našich knihovnách již od starověkého Řecka. Avšak v našich zlých časech, kdy řádí COVID-19 v celé Evropě, se lidé v České republice místo předpokládané reakce, navazováním na kulturní dědictví filozofických škol, chovají zcela neočekávaně přesně proti této premise, která je odvoditelná a zakotvená již ve Starém zákoně v Bibli a prakticky ve všech filosofiích naší kultury středoevropské. Již od počátku věků se měl Adam a Eva starat o zahradu Eden. Příkladem dneška jsou lidé, kteří udávají své bližní policii pro nenošení roušek. 3 Myslím si, že je to do jisté míry dáno neutuchajícím „smradem“ socialismu, ve kterém udavačství jen kvetlo, socialismu, který zde v našich ale i jiných zemích bývalého východního bloku, nakazil a otrávil myšlení širokých vrstev společnosti, které na toto biblické filozofické myšlení navazovalo. Odvedlo jej na scestí, překroutilo a předložilo nové normy a vytvořilo praeter priorem filozofii vlastní. Filozofii, ve které jsou novými ctnostmi udavačství, pomluva, prospěchářství, krádež apod. ve prospěch režimu.
Možné je v takovýchto chvílích vidět beznaděj v lidských životech, nudu všedních dnů a starání se o lidi druhé spíše než o sebe. Ne nadarmo se říká, „zameť si nejdříve před svým prahem“. Dnes vidíme lidi, jak se ze společnosti navzájem vylučují, místo toho, aby drželi pospolu a navzájem se podpořili a pomohli tím přečkat zlé časy. Na druhou stranu, je zde vidět i solidarita, která se projevuje šitím roušek a občanskou iniciativou pro pomoc potřebným.
Víra hlubší než se zdá
Pod slovem víra v Boha si mnozí z nás představí bohoslužbu, přeplněný kostel lidí, kněze jako viditelné symboly a šiřitele slova Božího, svátosti atd. Dnes se však ukazuje, že víra je něco hlubšího než jen svátosti a zpěvy v kostelech (i když ty jsou pro mnohé z nás hodně důležité). Dnešní situace, klade jako zkouška ohněm větší nárok na katolickou víru, protože se její věřící více soustředí na Shromáždění Pánovo - tedy na Církev, která se přirozeně shromažďuje v kostelech a různých farách a farnostech. Kostely, katedrály a fary jsou kvůli krizové situaci a opatřením vlády dnes uzavřeny do odvolání. A tak jsou katoličtí, ale i jiní věřící, například muslimové, odkázáni na individuální modlitby doma ve svých příbytcích, nebo v lese či parku. Avšak na rozdíl od neschopné vlády se církevní hodnostáři skvěle přizpůsobili nové situaci, které i jejich věrní věřící čelí. Tato, podle některých, zkostnatělá, zbytečná, archaická a přežitá věc středověku, myšleno Víra a Církev, ukázala, že se umí rychle a flexibilně přizpůsobit i vyhroceným a krizovým scénářům, nerezignovala, nevzdala se, na své věrné nezanevřela a neuzavřela se do sebe, a zprostředkovaně pomocí nových technologií pokračuje v bohoslužbách skrze internetové a televizní připojení. Povzbuzuje své věrné, ale i všechny ostatní lidi, kteří jejich poselství zaznamenají, a dává jim naději, uklidňuje a mnohdy dává odpovědi na otázky, které ani státní úředníci nemohou zodpovědět. Dává pocit jistoty, že lidé v těchto těžkých dnech nejsou sami, a pocit bezpečí, protože Bůh - Otec nad námi bdí.
O protestantské víře v Boha se někdy mluví jako o individuálnějším a vnitřnějším prožívání víry, protože klade důraz spíše na jednotlivce a jeho vztahu k Bohu, spíše než, v katolické mluvě řečeno, na církev. V těchto časech jsou tedy protestanté v jisté výhodě, avšak i jejich cesty nejsou snadné, tak jako ty naše.
Utrpení
Dnešní situace v České republice je vážná, a strach lidí z čínské nemoci je vidět v podobě prázdných nebo poloprázdných ulic Prahy, měst a vesnic v celé zemi. Vláda a krizový štáb České republiky již při 250 případech prokázaných nakažených, začaly vyhlašovat karanténu a během pár dnů přistoupily k vládním opatřením, které zásadně omezují volný pohyb osob a osobní svobodu jednotlivce, zastavily a paralyzovaly chod celé země. Adekvátní opatření? Možná.
Dne 22. března 2020 byl napsán článek o prvním případu úmrtí v České republice nakaženým koronavirem. Dle článku se jednalo o 95 letého muže, měl dlouhodobé chronické zdravotní obtíže související s pokročilým věkem tohoto muže.4 Tyto skutečnosti ve mně vyvolaly jisté otázky a reflektovaly ve mně větu, kterou pronesl ve své knize filosof, představitel teologického existencialismu, Karl Jaspers: „Utrpení se v některých situacích naléhavě dere do popředí, zatímco v jiných situacích je opomíjeno, nikdy však nemůže být ignorováno.“ 5 A to jistě ani na našich hlavních zpravodajských serverech, např.: seznam.cz, idnes.cz apod. není. Je však zarážející, když si uvědomíme, že počet úmrtí na silnici za měsíc leden 2020 (dle serveru zelenávlna.cz a statistiky Policie ČR) byl 34 lidí.6 Proto zde vyvstává otázka, proč vláda nebere v potaz tyto skutečnosti, a přehlíží je? Je možné, že využívá tento problém s koronavirem, a celou situaci politizuje (dere do popředí utrpení z úmrtí jednoho člověka)? Skutečností je, že v některých zemích je tento nový virus vražedný, např. Itálie, kde již zemřelo 5 476 lidí (úmrtí k datu 23. března 2020, podle serveru iDNES.cz). Další otázky však stále vyvstávají - za prvé: kdo jsou tyto oběti, a za druhé: jsou-li podle dostupných sporadických zpráv ohroženi lidé hlavně vyššího věku, lidé dlouhodobě nemocní, lidé, kteří mají špatnou imunitu atd., proč karanténa platí pro celou Českou republiku - všechny její obyvatele a ne pouze pro rizikovou skupinu obyvatel? Jeden za všechny a všichni za jednoho? Ve světle ekonomických dopadů těchto opatření toto dle mého názoru není argument a už vůbec ne řešení problému. Moje babička (73) ještě dnes chodí s šátkem, roušku nemá a nemá si ji jak ušít ani obstarat! Nejohroženější skupinou obyvatel jsou tedy podle všeho střední vrstva a živnostníci. Aha, už jsme asi pravdě blíže. Tématem této eseje, však není konspirovat ani hledat zkratkovité řešení či soudy.
Vraťme se však k onomu smutnému případu 95 letého muže, který viru čínské nemoci podlehl. Moje prababička před dvěma lety také umřela, bylo jí podobně jako uvedenému pacientovi s koronavirem. Ovšem o mé prababičce se tisk zmínil v podobě parte na černé desce v Přerově a politici o mé prababičce, která celý život pracovala, přežila válku i socialismus a dala naší společnosti a světu mou babičku (učitelku) a tetu, ani nevěděli, že žila. Za měsíc tedy zemřelo na silnicích 34 lidí a na koronavirus 1 člověk. Je evidentní, že vláda p. Babiše umí dobře pracovat se strachem společnosti a je otázkou, jaký to vše má účel a co se bude dít dál.
Je však dobré počítat i s těmito hrozbami a je dobré si zachovat chladnou hlavu a kritické uvažování. K tomu nám jistě pomůže najít si a využít čas k modlitbě a přemýšlení nad smyslem věcí, semknutí se v rodině i s přáteli a pokud možno kultivovat se a šlechtit se prací a pílí a studiem.
Další otázku, kterou ve mně utrpení vyvolává, je, zda toto není skutečné znamení toho, že lidé v ČR ale i jinde ve světě ztratili víru v Boha. Kdyby věřili, možná by se o svůj život a zdraví tolik nebáli, vždyť umírání zde bylo, je a vždy bude, jako poslední etapa zakončení procesu života. A podle všeho se novým virem nakazíme všichni, protože u mladších a zdravějších lidí ve společnosti se nemoc nebo nakažení virem téměř neprojevuje a dotyčný o tom, že by byl nakažený a někdy i nemocný, nemá ani tušení.
Nejspíš lidem nezbyde než se odevzdat do rukou Božích a modlit se za naše blízké a bližní. Protože tohle může být ten moment, kdy máme naději a čas vše zvrátit a nalézt cestu rozumu, tedy cestu víry v Otce.
Čína nám pomáhá
Situace okolo nedostatku zdravotnického materiálu v podobě roušek a respirátorů ve mně vyvolává další dvě otázky.
Jedna z nich je, zda vláda a krizový štáb udělala morálně správné rozhodnutí, když v době nedostatku roušek nařídila jejich povinné nošení.
Z mého pohledu jasně pochybila. Kromě vládních činitelů nikdo nemá tušení, kolik zásob roušek v hmotných rezervách státu vlastně je. Je tak jejich povinností okamžitě řešit, zjistí-li, že stát má roušek nedostatek. Nejjednodušším a nejrychlejším způsobem. Nejen, že vláda nevěděla, jaké množství roušek má v hmotných rezervách reálně k dispozici, ale při zjištění jejich nedostatku adekvátně nezareagovala. Zcela logicky mi ze situace vyplývá, že pokud vláda a krizový štáb chce, aby lidé povinně nosili roušky, má jim je také zajistit, aby občané mohli toto nařízení dodržovat.
Tuto situaci by bylo možné připodobnit se situací v 2. světové válce, kdy by vlády ve městech neměly protiletadlové kryty, a apelovaly na občany, aby po zaznění signálu sirén tito začali narychlo hloubit v hlíně kryty, do kterých těsně před náletem zalezou. Absurdní, protože se to nedá stihnout.
Proč je to absurdní i v naší dnešní situaci s rouškami? Protože nikdo nemůže počítat s tím, že si každý roušku ušije. Ne každý má doma šicí stroj, já osobně doma nemám ani šití, mnoho lidí spíše těch starších třeba rukama ušít roušku již není schopno, také je zde mnoho lidí hendikepovaných. Spoléhat se na solidaritu lidí, že si je mezi sebou ušijí a rozdají, je sice hezké, ale považuji to od vlády za zcela diletantské a ponižující se na úroveň výroků minulého režimu s hesly: „…je čas soudruzi skoncovat s alkoholem“, „pojď s námi pracovat pro štěstí svých dětí“, „buduj vlast“7 apod. Napříště bych však, být vládou, volil jiná slova: jako „roušky sobě“, s rouškami vstříc budoucnosti-pojďme šít“ apod.
Moje babička na Moravě nosí svůj šátek a myslím si, že jako členka nedobrovolné ohrožené skupiny obyvatel nad 60 let věku, má na roušku (min. jednu) nárok (dnes – 23. března 2020 ji ještě nemá). Má nejspíš nárok také na všude možně zmiňovaný respirátor, protože rouška nechrání držitele, pouze chrání ostatní v okolí, když už je člověk nakažený.
Další otázky ve mně evokují další etické problémy: Česká republika pošle pomoc do Číny zdarma, dá se naproti tomu o následné pomoci z Číny za horentní sumu 100 mil. korun českých stále mluvit o pomoci? A proč prezident České republiky spolu s vládními představiteli a členy krizového štábu za takovou pomoc ještě děkují a oslavují Čínu jako spasitele?
Jistě, že ne, protože to není fair play. Je to spíš pomoc tamnímu režimu, znovu rozběhnout paralyzovaný průmysl a ekonomiku. Proč? To vážně netuším. Celá tato situace vyvolává další otázky, protože naše textilky a vědecká stanoviště, např. ČVUT, jsou schopny pokrýt potřebu a poptávku v našem státě.8 Odpovědi by se mohly skrývat nepovšimnuty na serveru SINOPSIS, kde se v jednom článku o zahraniční politice ČR píše, že aktivity skupiny PPF v čele s Petrem Kellnerem jsou rizikové, a probíhají debaty ohledně prosazování zájmu Čínské lidové republiky, skrze tuto společnost, nejen v zahraniční politice České republiky, ale i v samotné politice vnitrostátní a jejího ovlivňování směrem k režimu Číny skrze média, dnes již patřící skupině PPF (dnes např. televize Nova).9 Proč toto zde zmiňuji a jak to souvisí s tématem? Protože, jak již jsem zmínil o odstavec výše, myšlení lidí zde bylo v době socialistického režimu a okupace v letech 1948-1989 systematicky deformováno a účelově měněno, aby vyhovovalo budoucnosti vedené Komunistickou stranou Československa (KSČ) a SSSR jako světovým garantem komunismu, budoucnosti bez křesťanství, proti kterému byla tato vláda nepřátelsky zaměřena a tvrdě jej potlačovala. Myšlení bylo měněno, aby odvedlo ten jeho směr, který nevyhovoval a který se postupně vyvíjel a navazoval na anticko-helénsko-biblicko-křesťanskou filozofii, která je nám v Evropě přirozenější, která přežívá v podobě západní civilizace a je nositelem demokratismu-liberalismu-tolerance a politické a názorové plurality a všech myslitelných ctností, které v západních společnostech vyznáváme.
Proč se o Číně zde zmiňuji? Protože si myslím, že by člověk věřící v Boha měl být občansky aktivní, zajímat se o to, co se okolo něj děje. Snažit vidět věci pokud možno nestranně a zaujmout k nim svůj vlastní postoj. Je to důležité pro něj samotného. Protože vědět, že bojuje za správnou věc - kope za správný tým, nebo se stavět proti nějaké nekalosti, nespravedlnosti, i z hlediska a pohledu své víry je povinností každého křesťana, který jde ve šlépějích našeho Otce, který chce, abychom byli spravedliví. Protože jak praví Martin Buber:
„Človek sa to môže dostatočne dozvedieť len zviazaný vo zväzku davu mysliac a želajúc si to, čo si myslí a želá on, a iba meravo vnímajůc, že to s ním tak je. Úplne inak je to s človekom, ktorý žije žije s celkom verejnosti. Nie je zviazaný, ale spojený. Je s ním spojený, zasnúbený, je s ním v manželstve, a tak znáša jeho osud spoločne s ním, či lepšie: znáša ho, vždy je odhodlaný a pripravený znášať ho, ale nijakému pohybu tohoto celku sa neoddáva slepo, radšej bdelo a opatrne čelí každému pohybu, aby neminul pravdu a vernosť. …“ 10
Pár vět hodících se k současné situaci závěrem
„Praví proroci jsou autentickými reálpolitiky, neboť své politické poselství hlásají na základě úplné dějinné skutečnosti, kterou je jim dáno spatřit. Falešní proroci, politici iluze, silou svého přání vytrhávají z dějinné reality jednu část a vetkávají ji do své pestré iluze. Chtějí-li prosazovat svůj sugestivní vliv, předkládají honosné barvy, a když se jich člověk zeptá na obsah skutečnosti, vyzvedávají onu část.“ (Martin Buber 1940)11
Použité zdroje
2 MARITAIN Jacques, Náboženství a kultura, rok: 1936, překlad: Vrla Leopold, knihy Duchovní orientace, edice: Akord v Brně, s. 73, s. 7.
5 JASPERS Karl, Mezní situace, Vyd. 1., Praha:OIKOYMENH, 2016, ISBN: 978-80-7298-220-2, s. 103, s. 59.
7 https://vladislavsvoboda.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=544997
9 https://sinopsis.cz/zakladni-organizace-ks-ciny-v-home-creditu/
10 BUBER Martin, Otázka jedincovi (1936), Vyd.: Občianske združenie HRONKA, tisk: PBtisk a.s. Příbram, Bratislava 2018, red.: doc. PhDr. Ladislav Kiczko, PhD., s. 114, ISBN 978-80-89875-15-3, s. 52.-53.
11 BUBER Martin, Biblický humanismus, Vyd.: Malvern, tisk: Nakladatelství Karolinum, Praha MMXIX, red.: Ester Fischerová, s. 157, ISBN 978-80-7530-206-9, s. 91-92.
Text byl zveřejněn:
Komentáře k textu