Šíření koronaviru v celém světě je něco, co si málokdo z nás, snad kromě pár odborníků, dokázal představit. Žijeme v komerčním světě, v době bouřlivého rozvoje digitalizace, jisti si sami sebou, kde úspěšnost člověka se hodnotí podle jeho finančního konta, vlivných přátel, exotických dovolených a prezentace na veřejnosti. Z reklam na nás útočí kult mládí a krásy, a kdo nesplňuje tato kritéria, jako by byl odepsán. Málo si vážíme odborníků, kteří něco pro společnost dokázali, a ani o nich v podstatě nevíme. A najednou se objevilo nebezpečí pandemie, slovo, které mnohé vyděsilo až k smrti. Ze dne na den se něco zlomilo ve společnosti, pomáháme si, mladí, z nichž někteří se dříve ne vždy pěkně vyjadřovali o starší generaci, najednou soucítí se seniory a snaží se jim pomáhat.

Rozvoj digitalizace samozřejmě sebou přináší řadu výhod, což můžeme v dnešní době pozorovat při boji proti šíření koronaviru, například při výuce žáků na dálku, vyřizování žádostí s úřady, chytré karanténě apod. Na druhou stranu není naše společnost plně informačně gramotná, řada rodin nevlastní požadované počítačové vybavení a ani na ně nemá potřebné finanční prostředky. Co to pro jejich děti znamená? Vyloučení z kolektivu svých vrstevníků a nerovné podmínky pro studium! Některé firmy na to zareagovaly, např. firma Mironet nabízí zapůjčení počítače podle nich za symbolický poplatek 320 Kč. Budou na to jejich rodiče mít v době, kdy třeba oba přišli kvůli šíření koronaviru o práci? Nebylo by lepší, aby škola na omezenou dobu těmto dětem počítače zapůjčila? Nastávají však i další problémy spojené digitalizací, které si možná neumíme ani představit. Jsme plně závislí na počítačových sítí a mohli jsme pozorovat, co způsobil jeden kybernetický útok na nemocnici v Benešově. Přerušil její provoz na několik dní včetně naplánovaných závažných operačních zákroků¹. A ani si nechci představit situaci spojenou s blackoutem.

Česká společnost je převážně ateistická, pouze jedna čtvrtina je věřících. I když si myslím, že když jsou lidé v úzkých, často se obracejí o pomoc k Bohu i nevěřící. Seslal na nás Bůh tento trest za naše pohrdání duchovními potřebami nebo kvůli našemu chování k životnímu prostředí a nevážení si toho, že žijeme snad v nejlepší době v dějinách celé historie, kdy v rozvinutých zemích máme všeho dostatek a považujeme to jako společnost za samozřejmé? Na tuto otázku si odpovídá mnoho lidí, nevěřící kamarádka mi řekla, že Bůh neexistuje, protože by nemohl dopustit světové války, umírání mladých lidí, pandemie apod. Co k tomu říci? Čeho by dosáhl? Ničeho a Bůh na nás nic neseslal. Za vše si můžeme jako společnost my sami, svou nabubřelostí, že nad nás není, nedodržováním pravidel křesťanského života (ve větší míře alespoň v naší zemi), nepoučením se z historie pandemií, přehlížením „volání přírody o pomoc“ i hromaděním mamonu. Bůh je milující, ví, co je skutečná láska. Ví, že jsme všichni hříšníci a počítá s tím a odpouští, když napravíme své chyby. Neměli bychom však marnit čas těmito úvahami, ale naopak hledat útěchu ve víře a v modlitbách a uvědomit si, že i apoštol Pavel v Listě Římanům pronesl:

Co k tomu řekneme? Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? Kdo vystoupí se žalobou proti Božím vyvoleným? Bůh přece ospravedlňuje! Kdo odsoudí? Kristus Ježíš přece zemřel, ano i z mrtvých vstal, je po Boží pravici a přimlouvá se za nás! (viz Řím 8,31-34)².

Co nám tím chtěl apoštol Pavel říci? Přece, že Bůh je s námi, stojí při nás v každé situaci, v každém nebezpečí, tedy i teď, neklade si žádné podmínky a velice nás všechny miluje. To je radostná zpráva a o to radostnější, že se můžeme o ní opřít v dnešní nelehké době. Bůh svou nesmírnou lásku k lidem dokázal i činem, že nechal svého jediného syna trpět na kříži pro dobro nás všech. Ježíš se obětoval pro nás, aby nám byly odpuštěny hříchy.

Co můžeme jako křesťané dělat? Chovat se podle Desatera přikázání Božích a Kristova zákona lásky. Je to velká zkouška a zátěž pro všechny. Musíme důvěřovat Bohu, který nás vede a ukazuje nám cestu. Není to však výzva k pasivitě, odevzdání se a smíření, ale výzva k vlastní lidské aktivitě, například k pomoci svým bližním, sousedům, neznámým lidem, třeba jenom zajištěním nákupů a léků, vyvenčením domácích mazlíčků, šitím roušek anebo prostým vyslechnutím jejich problémů po telefonu. Příjemný hlas, zájem a povzbuzení dělá zázraky. Každý podle svých možností!

Vzájemná pomoc by měla být samozřejmostí. V tom je síla a větší šanci na přežití má skupina, kde se takto děje:

„Nikdo z vás ať nehledí jenom na vlastní prospěch, ale i na prospěch druhých. Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš: ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka..."(srv.Flp 2, 4-7)³.

Měli bychom si vážit kněží, kteří v této nelehké době jsou pro nás oporou. Vážit si lékařů, zdravotníků, prodavaček, doručovatelů, policistů, hasičů, řidičů a dalších, kteří denně riskují pro nás své zdraví, ale bez nichž by nebylo možné překonat tuto pandemii. Všem bychom měli poděkovat za odvahu a náročnou práci. Hrdinou pro mě je italský kněz, sám nakažen koronavirem, který dal svůj plicní ventilátor, který mu koupili jeho farníci, mladšímu pacientovi a obětoval svůj život pro záchranu jiného člověka.

Až překonáme pandemii, bude to poučení pro celý svět, pro všechny, ať už věřící, či nevěřící. Budeme muset přehodnotit dosavadní uznávané hodnoty. Je to pro nás výzva, krize je příležitostí uvědomit si, co je skutečně podstatné v životě a možná i v širší společnosti nalezení důvěry a lásky k duchovním potřebám. I o tom hovoří katolický kněz a přírodovědec Marek „Orko“ Vácha, z jehož rozhovoru s Jakubem Hellerem⁴ pro zprávy.aktualně.cz jsem vybrala části, které mě oslovily: „Změní nás to, a když to chytneme za správný konec, tak k lepšímu. S překvapením zjišťujeme, co všechno v životě opravdu nepotřebujeme. A se stejným překvapením zjišťujeme, co potřebujeme, bez čeho bychom nemohli žít. Pro mě jsou to třeba vztahy. Odkopeme se všichni. Válka ukáže, kdo je hrdina a kdo je zbabělec. Procházíme neocenitelnou zkušeností, poznáváme, kdo je kdo. A mimo jiné poznáváme, kdo jsme a za co stojíme my sami. To je taky zkušenost hodná zapamatování. Není od věci se občas podívat do střepů zrcadla, do trosek obrazu, který jsem si o sobě vytvořil. Tyhle krize nás ale vybičují, ať ukážeme to nejlepší, co je v nás. Věřím, že Bůh v tom jede s námi. Tohle je skvělý impulz křesťanství. Bůh vám neumete cestu, ale řekne - tady máš rozum, člověče, tak s ním něco dělej. Uč se, přemýšlej, rozviň jej, zvládni svět. Díky tomuhle impulzu máme antibiotika i stanici ISS (Mezinárodní vesmírná stanice) a díky němu zvládneme i tuto pandemii“.

Použité odkazy