Dnešní doba nás nutí k přehodnocování dosavadních hodnot, najednou máme okamžik momentu k zamyšlení, je tu celosvětová pandemie. Každý je konfrontován s novou situací a neubrání se myšlenkám, proč se to děje, co se vlastně děje…doléhá sociální izolace a čekání v pochybnostech, co bude dál. Situaci nenahrávají ani rozporuplné a po většinou drtivé zprávy, stížnosti nejbližšího okolí a pracovní tlaky. Množí se sociální problémy a nezaměstnanost. Ze všech stran se žene deprese, číhá smrt a pochutnává si nejvíc na životech lidí, co si jen přáli v klidu dožít a najednou umírají odděleně od svých nejbližších osamoceni a zoufalí. Jako by nás zasáhl strach z nakažení více než nemoc sama.

Dějiny hovoří o mnoha nákazách, byly tu morové epidemie, v novější době SARS. Lidské životy, zdá se, provází mnoho tragických událostí. Jak se dá, tváří tvář v krizi, kde není vyhnutí, jednat? O slovo se hlásí duchovní život. Víra naléhá, ten hlas svírá pravdivostí a rozráží utemovaná okna oddělených domácností. Za okny číhá strach ze života a také víra v život a s ním mnoho těch, co křičení hlasu umlčí, aby se chránilo v bezpečí domova, společenství za zdmi kostela…

Nabízí se však i inspirativní činnosti. Michal Opatrný v této souvislosti píše kapitolu věnovanou službě potřebným „diakonii“ v Praktické teologii od Michaela Martinka a kol. 1, kde se zamýšlí, jaké místo by měla mít v církvi pomoc lidem v obtížných životních situacích. Autor se soustředí na jeden z konstitutivních prvků církve „DIAKONIA“. Tady se má demonstrovat křesťanská víra, že to myslíme vážně a chceme nezištně usilovat o zmírnění bolestí tohoto světa. Praktická teologie reflektuje historicky opomíjenější prvek církve (teorie trojího úřadu Krista v sobě službu potřebným nezahrnovala). V současnosti je v praktické teologii reflektována potřeba, aby jednotlivé konstitutivní prvky (svědectví Bohu, bohoslužba, společenství, služba potřebným) byly chápány jako zcela rovnocenné. M. Opatrný se dále soustředí na diakonie a organizace sociální práce církvemi a představuje některé pohledy na diakonii, její význam a vztah k ostatním konstitutivním prvkům. Velmi trefně se právě nyní může hodit jeho nastíněné pojetí teologa Rolfa Zerfaße. V případě sociální práce ať už v charitativní organizaci církve nebo mimo ní nelze mluvit o okrajové činnosti, naopak jde o nejdůležitější věc, slovy R. Zerfaße: „V perspektivě Božího království to ale není okrajový prostor, nýbrž vlastní frontová linie mezi světlem a temnotou, prostředí, ve kterém lidi žijí a trpí, padají a povstávají…..smí vědět, že dělá to nejkrásnější, co je pro nás lidi možné. Zpřítomňuje totiž Boha v tomto světě.“2

Ve zmíněném ohledu se jeví „diakonie“ jako společný zájem církve a společnosti a naznačuje se zde inspirace, jak reagovat na koronavirus z hlediska víry. Víra v tomto pojetí může a nemusí opustit svůj křesťanský kontext. Praktický dopad víry způsobuje jednání měnící bolest ve světě, které je nyní žádané bez ohledu na vnitřní pohnutky. Vznešeněji pak působí, je-li služba lidem konána pro službu samu. Svět dnes obzvlášť doceňuje tuto opomíjenou sestru - diakonii, všude je potřeba dobrovolníků, také pomáhající profese se dostávají na přední piedestaly veřejného ocenění. Tyto profese působí v novém světle potřeby jako poslaní hodné obdivu. V České republice zavládla v těchto dnech vlna děkování a pravidelných potlesků, řada organizací se předhání v zavážce obědů pro hrdiny. Rozlévá se vlna solidarity a pomoci bližnímu. V tomto ohledu je na místě připomenout jednu skutečnost. Veřejně se děkuje zdravotníkům, policajtům, hasičům…kam ze seznamu zmizela práce sociálního pracovníka? Jedná-li v této době se stejným ne-li vyšším nasazením, proč jeho činnost zůstává stranou nedoceněna…? Nabízí se zde k zamyšlení určitá paralela s opomíjeným konstitutivním prvkem diakonie, ostatně, kdo vozí dnes obědy a tleská farářům za jejich pastorační práci a podporu rodin a jednotlivců? Těmto pomáhajícím profesím primárně nejde o zviditelnění, znamená to však, že by neměly být pozvednuty ze stínu? V důsledku dobré příklady, o kterých se nebude mluvit, nemohou být opakovány.

Další odpověď na koronavirus nabídla také slova papeže Františka3 na Boží hod velikonoční, kdy sloužil mši v bazilice svatého Petra (12.4.2020). Papež už podruhé požehnal a modlitbami reagoval na pandemii. Papež zdůraznil, že síla víry osvobozuje od strachu a dává naději. Vyzval také: „aby lidé dali pocítit svou blízkost těm nejosamocenějším a nejvíce zkoušeným lidem, svou blízkost lékařům, zdravotníkům a zdravotnicím, dobrovolníkům, blízkost státním představitelům, kteří přijali opatření tvrdá, ale pro naše dobro, policistům, vojákům, kteří udržují stálý pořádek na ulicích, aby se dodržovalo, co požaduje vláda pro dobro nás všech“. Dále zazněla potřeba solidarity a připomenutí, že jsme všichni součástí jedné rodiny. Mimo jiné prohlásil, že: „Není čas na lhostejnost, v této pandemii se musíme spojit“

Víra v době koronaviru oslovuje, jak se zdá, všechny. Slovy katolického kněze a teologa Tomáše Halíka4: „Hranice mezi „věřícími“ a „nevěřícími“ padla. Je jen jedna skutečná hranice: mezi lidmi otevřené mysli a srdce a lidmi uzamčenými a zabarikádovanými ve svém vlastním světě“. Tomáš Halík mluví o tom, že v globálním světě už nelze žít v dualismu věřící-nevěřící, na obou táborech jsou lidé otevřené a uzavřené mysli. Dále reaguje na pocity některých věřících, že jde o trest boží a tuto myšlenku coby rouhání vyvrací slovy: „Bůh je v oné tiché síle lásky a obětavosti těch, kteří v těžkých dobách slouží druhým. Kde je dobrota a láska, tam je Bůh..“ Na tomto místě však upozorňuje na víru v sílu modlitby, kterou bychom neměli zaměňovat s kalkulem, že se bude dít, co chceme. Modlitba nám má dát sílu ztišit se a přijmout realitu: „Křesťanská modlitba v nás vytváří ticho, v němž můžeme porozumět boží vůli a dává nám sílu ji plnit.“

T. Halík svým článkem navazuje na slova papeže Františka a zároveň kontext rozšiřuje o myšlenky nejen na církev jako zdroj pomoci v podobě „polní nemocnice“, ale míří dále v očekávání, že se církev díky pandemii má možnost posunout za hranice institucionalizace, kostelů…ale i uzavřených myslí ve strachu, že venku číhá zlo. Dnešní svět se odsunul do on-line kyberprostoru, T. Halík raději připomíná větu filozofa M. Heideggera: „Technika překonala všechny vzdálenosti, ale nevytvořila žádnou blízkost.“ Za tímto účelem nabádá k úkolu budovat tuto blízkost za zdmi kostela – ve světě. Obdobně jako hovoří papež František: „Jsme jedna rodina“.

V názorech zmíněných autorů je reflektována víra v současné době pandemie, mezi řádky zaznívá potřeba přijmout realitu a brát ji jako velkou příležitost pro změnu, změnu k otevřenějšímu a láskyplnějšímu světu, kde pomoc je samozřejmostí a ne posláním zasluhující potlesk.

Použité zdroje:

1 MARTINEK, Michael a kol.: Praktická teologie. S. 62-71. 2. vydání. Praha: JABOK – Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická 2010. ISBN: 978-80-904137-6-4.

2 ZERFAß, Rolf: Lebensnerv Caritas. Helfer brauchen Rűckhalt. S. 94-95. Herder, Freiburg i.Br. 1992.

3 ČTK, iDNES.cz: Nepodléhejme strachu. Papež požehnal Městu a světu v prázdné bazilice. Https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/ppaez-frantisek-velikonoce-mse-poselstvi-... [online]. 12. 4. 2020 [cit. 2020-04-26].

4 Tomáš Halík: Co léčí víra? Koronavirus neodmodlíte. Https://www.seznamzpravy.cz/clanek/tomas-halik-co-leci-vira-koronavirus-neodmodl... [online]. 12. 4. 2020 [cit. 2020-04-26].