Před koronem nebo v době korona. Tak dnes často slýchávám své blízké či pracovníky sdělovat nějakou informaci, kterou potřebují časově zasadit do vhodného období. Je to mezník mezi naší jakžtakž bezstarostnou dobou a dobou, kterou nyní prožíváme, plnou strachu z nemoci, obav o své blízké, nejistot z budoucnosti, ale také naděje a víry, že bude líp. Co se událo, že to zahýbalo celým světem? A jak se s tím vyrovnat?

Přišlo to najednou jako z čistého nebe. Slovo koronavirus se začalo skloňovat ve všech pádech. Nechápali jsme, co se děje, snažili se vše zlehčovat a utěšovat: „To je jenom nějaká chřipka, na kterou zemře denně stokrát víc lidí, než na nějaký koronavirus“. Úsměv na tváři nám ale ztuhnul v momentě, kdy vláda vyhlásila nouzový stav. A začaly se postupně zavírat hranice, školy, restaurace, obchody a další. V momentě zákazu vycházení a povinnosti nosit roušky přišel strach. V tu chvíli jsme se ptali, co to je ten koronavirus? Kde se tady vzal? Odkud přišel? Co může způsobit? Pro koho je nebezpečný? Odpovědí jsme dostávali mnoho. Z televizních zpráv a z odborných článků na webových stránkách jsme se dozvídali spoustu nových věcí, jako například:

Označení koronavirus se používá pro jakýkoli virus, patřící do podčeledi Coronaviridae. Jde o souhrnné označení pro čtyři čeledi virů, které způsobují onemocnění s různým stupněm závažnosti. Název je odvozen od charakteristického uspořádání povrchových struktur lipidového obalu virů ve tvaru sluneční korony. Může způsobit běžné obtíže, jako je nachlazení, kašel, dýchací obtíže, teploty. Ale také závažnější choroby, jako je dýchací onemocnění zvané těžký akutní respirační syndrom (SARS; Severe Acute Respiratory Sydrome) či infekci MERS (Middle East Respiratory Syndrome).¹

Ohroženými skupinami se stali senioři a chronicky nemocní lidé či lidé s oslabenou imunitou. Začala jsem se bát o své blízké, o rodiče, které jsou již ve věku dědečka a babičky, o manžela i své děti. Podmínky se zpřísňovaly. Zprávy hlásily otřesné údaje ze zahraničí a nám nezbývalo než se s danou situací začít smiřovat a hledat způsob, jak se s novým virem naučit žít.

Zákeřný vir přišel do Čech v době, kdy křesťané prožívali postní dobu. Ptala jsem se sama sebe, jak prožít půst, co si odříct, jakým způsobem posilovat vůli. Na pomoc mi přišla do ruky kniha od P. Aleše Opatrného – Stůl slova. Autor se v jedné z kapitol zamýšlí nad smyslem postní doby. Je opravdu důležité si něco v postní době odříct nebo se k tomu postavit trochu jinak? Aleš Opatrný předkládá trochu jiný způsob prožívání postní doby. Podle něj je mnohem důležitější se oprostit od zaběhnutého života a zkusit svůj život zjednodušit. Oprostit se od všeho přebytečného. Pokoušet se skrze Krista znovu „správně vidět“. Zajímat se o svého bližního a dávat mu svůj čas, zájem o něj, trpělivě jej přijímat. Opustit mnohá zaběhaná schémata života a lépe pochopit, kdo je Bůh, kdo je bližní, kdo jsem já …“.²

Jakoby autor svou úvahou předběhl dobu. Půst v době koronaviru dostal konkrétní podobu. Najednou bylo vše hmatatelnější, opravdovější. Zastavil se čas. Museli jsme zůstat doma, sami se sebou, se svými nejbližšími. Zakusili jsme žít v nejistotě, zda nepřijdeme o práci, měli jsme strach z nakažení, obavy o své blízké. Zavřeli se obchody, kostely, nekonaly se pravidelné bohoslužby, zrušily se akce, návštěvy. Všechno zaběhnuté se najednou rozsypalo. Do této doby byl půst pro řadu z nás jen jakýmsi zdánlivým odříkáním něčeho, co nám třeba ani nedělalo velké problémy. Nyní však byl půst jiný.

Dostali jsme příležitost poznávat sebe sama, věnovat se jeden druhému, dodělat resty, které jsme odkládali. Po prvotním šoku si lidé začali pomáhat všemi možnými způsoby a prostředky. Kdo mohl šil roušky, nakupoval seniorům, hlídal děti. V první linii zůstali lékaři, zdravotníci, ošetřovatelé, policisté, záchranáři, prodavači, řidiči dopravních prostředků, kteří obětavě vykonávali svou službu.

Začali jsme poznávat, co všechno nepotřebujeme, bez čeho se dá žít, ale také zakusili, co nám chybí. Pro řadu z nás křesťanů byl velkým problémem zavření kostelů, neúčast na mších svatých. Museli jsme si znovu přiznat, jak to je s naší vírou, komu nebo čemu vlastně věříme, proč do kostela chodíme. Kdo je pro nás Bůh, co pro nás znamená modlit se k němu a důvěřovat mu.

Mše svaté se začaly přenášet online, mohli jsme si vybrat, jaké mše svaté se virtuálně zúčastníme. Zprvu mi to přišlo zajímavé, ale po čase jsem zjišťovala, že mi vlastně vyhovuje být v neděli doma, nikam se nehonit, mít včas uvařeno a jen tak odpočívat. Boha jsem začala odsouvat na druhé místo a vztah k Bohu byl vlažnější a vlažnější. Po čase jsem začala Boha obviňovat z toho, co nás zasáhlo. Proč to všechno? Proč tolik utrpení, tolik ztrát, tolik bolesti? A stále jsem odsouvala Boha někam pryč, daleko ode mne.

Doba s „Covidem“ je však stále přítomná a trvá mnohem déle, než se předpokládalo. Přichází mi na mysl stále naléhavější potřeba věřit, že bude líp a že tyto útrapy mají smysl. A tak z hloubi srdce se vynořuje i touha po Bohu. V Bibli nacházím žalmy, které nejvýstižněji vyjadřují:

Jak tedy dál nahlížet na tuto dobu z hlediska víry? Není už to, že jsme se dokázali semknout a držet spolu jako národ, být k sobě tolerantní a ohleduplní, projevovat soucit i pomoc velká dávka víry? Že to společně můžeme zvládnout? Jak si najít cestu víry a pravdy v této nelehké době?

Myslím, že koronavirus nám ukázal, jak jsme zranitelní a bezmocní. Že ne všemu se dá předejít. Že je tady něco, co nás přesahuje. A myslím, že v takové těžké zkoušce života si musíme přiznat, že na všechno prostě nestačíme a víra, ať už je to v Boha nebo v Buddhu nebo v přírodu nebo prostě v nějakou vyšší moc, je pro nás důležitá. Přiznáváme tím, že nejsme páni nade vším, že nemůžeme všechno ovlivnit, ale naopak musíme být pokornější.

A proto věřím, že se svými starostmi nejsem sama, že se nemusím bát, ale mohu věřit svým blízkým, spolupracovníkům, přátelům, a především Bohu, který říká: „Proto vám pravím: Nemějte starost o život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Život je víc, než pokrm a tělo než oděv. Váš Otec přece ví, že to potřebujete. Vy však hledejte jeho království, a to ostatní vám bude přidáno.⁶

Proto s důvěrou chci přijmout to, co mne v dnešní době ohrožuje a prosím Boha, aby mi pomohl vidět starosti svých bližních, nemyslet jen na sebe, a hlavně se nebát.

OK